V PRAZE VYSTOUPILA SKUPINA TOKIO HOTEL
Kdyby o kvalitě koncertu rozhodovala rychlost, s jakou diváci na tribunách pražské Sazka Areny po prvních tónech vstanou ze sedaček a začnou tančit, Tokio Hotel by vyhráli. V úterý večer k tomu stačil příchod zpěváka Billa Kaulitze a jeho následné přeběhnutí pódia nalevo a napravo.
Německá hudební senzace posledních dvou let přijela k prvnímu regulérnímu koncertu do Česka a přivezla čerstvé druhé album Zimmer 483, hity z debutu Schrei (2005), odér miláčků středoevropských školaček a hádanku, zda se zpěvákovi podaří v dohledné době dosáhnout aktuální podoby Michaela Jacksona, k níž nápadně kráčí.
Tokio Hotel jsou lepší na deskách než na koncertě. Skladbám nelze upřít solidní aranže a charakteristické melodické klenutí, nicméně v Praze se muzikanti trápili. Jako by byli hozeni do vody a učili se plavat. Za neutuchajícím pištěním mladých divaček zápolil Kaulitz s intonací, zvláště v nižších polohách, koncertní zvuk byl plochý a večer neodsejpal.
Ukázalo se, že písně německých mládenců jsou poměrně stereotypní, bez ohledu na to, která ze dvou desek je přinesla. Lze to sice svést na charakteristický rukopis, jenže melodické linky některých písniček jsou si vcelku podobné. Nebylo tedy od věci, když v přídavku kapela zahrála akusticky. Koncert to zpestřilo a vehnalo do triumfálního finále, které bylo dané popularitou formace, nikoli kvalitou.
Opanovat velké pódium je složité i pro zkušené bardy. Tokio Hotel navíc pohybově sázejí pouze na zpěváka. Kytarista Tom Kaulitz poutal pozornost jen dlouhým bílým tričkem a piercingem rtu, jenž zdálky připomíná nesetřenou čočku od večeře, baskytarista Georg Listing se po scéně jen tak ploužil a bubeník Gustav Schäfer byl vidět toliko v závěru.
Přitom to v hale vypadalo, jako by přijeli Beatles. Mladé publikum Němcům velkoryse odpustilo hodinové čekání na začátek, ryčelo při každém Kaulitzově kroku kamkoli, do jeho okolí pohazovalo různé plyšové cetky, a když ho jeden z plyšáků zasáhl do místa, kde by teoreticky mělo být přirození, v hale to bolestivě zašumělo.
Kaulitz naoplátku komunikoval v němčině a vůbec mu nevadilo, že mu rozuměla jen hrstečka přítomných. Hala byla překvapivě zaplněná jen zpola. Nakonec se to ale ukázalo jako klad. Kdyby byla plná, Tokio Hotel by v tom hluku nebyli slyšet.
Kdyby o kvalitě koncertu rozhodovala rychlost, s jakou diváci na tribunách pražské Sazka Areny po prvních tónech vstanou ze sedaček a začnou tančit, Tokio Hotel by vyhráli. V úterý večer k tomu stačil příchod zpěváka Billa Kaulitze a jeho následné přeběhnutí pódia nalevo a napravo.
Německá hudební senzace posledních dvou let přijela k prvnímu regulérnímu koncertu do Česka a přivezla čerstvé druhé album Zimmer 483, hity z debutu Schrei (2005), odér miláčků středoevropských školaček a hádanku, zda se zpěvákovi podaří v dohledné době dosáhnout aktuální podoby Michaela Jacksona, k níž nápadně kráčí.
Tokio Hotel jsou lepší na deskách než na koncertě. Skladbám nelze upřít solidní aranže a charakteristické melodické klenutí, nicméně v Praze se muzikanti trápili. Jako by byli hozeni do vody a učili se plavat. Za neutuchajícím pištěním mladých divaček zápolil Kaulitz s intonací, zvláště v nižších polohách, koncertní zvuk byl plochý a večer neodsejpal.
Ukázalo se, že písně německých mládenců jsou poměrně stereotypní, bez ohledu na to, která ze dvou desek je přinesla. Lze to sice svést na charakteristický rukopis, jenže melodické linky některých písniček jsou si vcelku podobné. Nebylo tedy od věci, když v přídavku kapela zahrála akusticky. Koncert to zpestřilo a vehnalo do triumfálního finále, které bylo dané popularitou formace, nikoli kvalitou.
Opanovat velké pódium je složité i pro zkušené bardy. Tokio Hotel navíc pohybově sázejí pouze na zpěváka. Kytarista Tom Kaulitz poutal pozornost jen dlouhým bílým tričkem a piercingem rtu, jenž zdálky připomíná nesetřenou čočku od večeře, baskytarista Georg Listing se po scéně jen tak ploužil a bubeník Gustav Schäfer byl vidět toliko v závěru.
Přitom to v hale vypadalo, jako by přijeli Beatles. Mladé publikum Němcům velkoryse odpustilo hodinové čekání na začátek, ryčelo při každém Kaulitzově kroku kamkoli, do jeho okolí pohazovalo různé plyšové cetky, a když ho jeden z plyšáků zasáhl do místa, kde by teoreticky mělo být přirození, v hale to bolestivě zašumělo.
Kaulitz naoplátku komunikoval v němčině a vůbec mu nevadilo, že mu rozuměla jen hrstečka přítomných. Hala byla překvapivě zaplněná jen zpola. Nakonec se to ale ukázalo jako klad. Kdyby byla plná, Tokio Hotel by v tom hluku nebyli slyšet.
Jaroslav Špulák