Název: Já ti pomůžu, Tome!
Autor: Lucy
FF: Na pokračování
Díl: 8
Poznámka autora:Neberte nic z toho lékařského prostředí vážně! Všechno je smyšlené!! Děkuju:)
Poznámka 2: Pokračování příště
________________________
"Bille! To snad nemyslíš vážně??!"křičel na mě Tom z koupelny, zrovna když jsem se v pokoji převlékal.
"Ehm a co máš na mysli??"Strčil jsem mu hlavu do dveří a naskytl se mi krásný obrázek na rozzuřeného Toma.
"Jako nic, bráško, proti tvým výlevům slasti při milování, ale tohle si vážně nemusel! Co teď s tím mám jako dělat??"Tom horečně ukazoval na malý fialový flíček na svém krku. Teda on zas tak moc malý nebyl, ale detail…
"No…tak v nemocnici řekneš, že tě pokousaly ty sexy sestřičky,"zaksichtil jsem se na něj a smyslně jsem si olíznul rty.
"Bille! Neštvi mě!"sykl Tom a začal se mi hrabat v kosmetické taštičce.
"Prosím tě, pusť mě k tomu! Stejně ten make-up do zítra nenajdeš!"Vytrhnul jsem mu tašku z rukou a našel jsem mě dobře známou tubu s make-upem. Nanesl jsem si malou vrstvu na prsty a začal jsem ji Tomovi nanášet na zarudlé místo na jeho krku.
"Au…"sykl bolestně Tom a hodil na mě výraz smutného štěněte.
"Nestěžuj si! Chceš být přeci pro ty sestřičky neodolatelný, ne?? A to by si s cucflekem od brášky asi moc nebyl!"neodpustil jsem si jízlivě a spokojeně jsem se díval na svoje dílo. Po mém projevu lásky nebylo ani památky.
"Děkuju,"řekl mi lakonicky Tom a vyjel z koupelny. Já jsem ho hned následoval. Snesl jsem ho ze schodu a znovu jsem ho usadil do křesla. Hodil jsem po něm klíče od domu a sám jsem si zatím obouval tenisky a bundu.
"Tome, zamkneš, prosím?? Já zatím hodím věci do auta."Tom jenom souhlasně kývnul a já jsem se vydal k autu. Otevřel jsem kufr, dal jsem do něj svoji tašku a čekal jsem na Toma, až se ke mně přišine.
"Nějak bez nálady, ne?? Copak se už netěšíš na ty krásný sestřičky??"řekl jsem mu, když jsem ho ukládal na sedadlo spolujezdce. Tom na mě hodil zhnusený škleb, takže jsem ho raději nechal, složil jsem do kufru vozík a sedl jsem si vedle Toma.
Natáhl jsem se do palubní schránky pro sluneční brýle a nenápadně jsem se dlaní otřel o Tomovo stehno. Uličnicky jsem se na něj zašklebil a otočil jsem klíčkem v zapalování…
Cesta probíhala v poklidu. Tom si chvílemi i pobroukával s rádiem.
"Tam je F a ne H!"řekl jsem mu naoko naštvaně za účelem malinko ho vytočit, ale dostalo se mi úplně jiné reakce. Tom na mě vypláznul jazyk a znovu se zahleděl z okýnka.
Pak jsem ale ucítil jeho ruku na svém stehnu, polekaně jsem se na něj podíval a snažil jsem se plně věnovat řízení. Ale copak to šlo?? Už jenom vědomí, že se mě dotýká, ve mně vyvolávalo velkou vlnu chtíče!
"To-Tome?? Co to děláš??"zeptal jsem se ho zmateně a snažil jsem se zakrýt svůj zkrácený dech.
"Ty nevíš, co to je, bráško?? Tomu se říká sexuální harašení v autě! A co to dělám?? No, právě svoji ruku posouvám blíž k tvému rozkroku…Už je ti všechno jasný??"Tom se na mě zaksichtil a já jsem vůbec nebyl schopný vnímat vozovku. Ale musel jsem. Už jsme v té nemocnici měli být a jsme teprve v půlce cesty.
"No..řekl bych, že jas-jasný mi to je, ale…"Hlasitě jsem polkl, nebyl jsem schopný mluvit plynule, protože Tomova ručka stále zaměstnávala všechny moje smyslové buňky.
"Ale co??"
"Ale víš, že v pravidlech bezpečného provozu je nerozptylovat řidiče za jízdy??"
"Vážně??!"řekl naoko zaskočeně Tom.
"A je tam taky psáno něco o tom, že ti vlastní dvojče nemůže dát při řízení ruku na stehno??"Tom vyprskl smíchy a svojí ručkou mi obratně rozepnul pásek a hned na to zip. Prudce jsem vydechl a autem jsem smýknul na krajnici. Tohle se prostě nedalo vydržet!
Jen co jsem zastavil, hladově jsem se vrhl na Tomovy rty. Prudce jsem si zakláněl jeho hlavu, abych se svým jazykem mohl dostat ještě hlouběji do jeho úst.
"Tohle…už…mi…nikdy…nedělej!"šeptal jsem mu mezi polibky. Tom se ode mě odtáhl a pobaveně se na mě zaksichtil.
"Proč, mě se to náhodou mooooc líbilo!"Mrknul na mě a pohodlně se usadil na sedadle. Zapnul jsem si zip i pásek a snažil jsem se nevnímat to hrozné pnutí ve slabinách. Raději jsem opět nastartoval a vyrazil jsem směr nemocnice.
O_o
"Dobrý den, pánové Kaulitzové! Jsem rád, že tě tady opět vidím, Tome. Skoro jsem nedoufal…"Doktor Mayer nás vítal už z dálky. Dotlačil jsem Toma až k němu a potřásl jsem si s ním rukou.
"Vítám tě tu, Tome!"
"To ani nemusíte! Já už si stinných stránek zdejší nemocnice užil až až!"odpověděl mu jízlivě Tom a razil si cestu do doktorovy ordinace.
"To ani nemusíte! Já už si stinných stránek zdejší nemocnice užil až až!"odpověděl mu jízlivě Tom a razil si cestu do doktorovy ordinace.
"Omluvte ho, doktore…Je toho na něj v poslední době hodně…"řekl jsem omluvně a bál jsem se mu podívat do očí. Ten muž pro nás oba udělal hodně, ale Tomovi nedokázal pomoci. Proto na něj má Tom averzi.
"Netrap se tím, Bille! Taky bych nenáviděl člověka, který mi nedokázal pomoci…"Soucitně mi položil ruku na rameno a doprovodil mě do svojí ordinace. Sedl jsem si vedle Toma a chytnul jsem ho za ruku. V té chvíli to nemohlo vypadat více než bratrsky…
"Takže Tome,"Mayer se otočil na Toma a v ruce žmoulal jeho kartu. "při dnešním rehabilitaci uděláme pár vyšetření. Citlivost na bolest, reakce na různé podněty, ani to nebudeš registrovat. Ale doufám, že je ti známa obtížnost rehabilitace…"Tom jenom souhlasně kývl a svěsil hlavu.
"Tak v tom případě jdeme na to…Bille, pomoz mu támhletu postel."
"Ano, doktore a … Mohl bych tu zůstat??"zeptal jsem se ho opatrně. Věděl jsem, že mě tu Tom bude rád mít…
"Ale samozřejmě, pokud tě tady tvůj bratr chce, tak nevidím jediný problém…"Podíval jsem se na Toma a ten mi pevněji sevřel ruku, to byl důkaz, že mě tady potřebuje…
O_o
Za tu hodinu, co Mayer "mučil" Toma různými cviky a dělal všemožná vyšetření, jsem Toma pevně držel za ruku a hladil jsem ho po vlasech. Bylo vidět, že ho ta cvičení bolí a unavují.
"Tak Tome, pro dnešek konec…Uvidíme se zase za týden."Mayer se na něj povzbudivě usmál a na chvíli nás nechal o samotě. Jen co se za ním zavřely dveře, zpoza Tomových víček se vydraly dvě slzy hořkosti…
"Tomí, neplač, prosím…"špitl jsem mu do ouška a hladil jsem ho po zpoceném čele. Pot z něj lil z každé buňky jeho těla a jeho tričko bylo nažmach. Opatrně jsem ho posadil a přetáhl jsem mu mokré tričko přes hlavu. Z tašky jsem vytáhl čerstvě vyprané tričko ještě zářící novotou…Jako bych tušil, že ho Tom bude potřebovat…Přetáhl jsem mu ho přes hlavu a Tom se na mě malinko usmál.
"Miluju tě, Tome. A děkuju…"Přitáhl jsem si ho k sobě a pevně ho obejmul. Vtom do místnosti vtrhl Mayer.
"Omlouvám se, jestli ruším, ale potřeboval bych s tebou mluvit, Bille…"
"Jasně,"řekl jsem a než jsem odešel, vtisknul jsem Tomovi letmý polibek na čelo.
Zavřel jsem za sebou dveře od Mayerovy kanceláře a sedl jsem si naproti němu do koženého křesla.
"Přejdu rovnou k věci, Bille…Podívej se na tohle!" Mayer mi strčil před obličej nějaké grafy. Jediná zajímavá věc na nich byla ta bílá čára, většinou rovná, ale někde uprostřed se mírně zdvihala.
"Tahle čára, Bille, znázorňuje reakci tvého bratra na bolest. Nejdřív nijak nereagoval, proto je ta čára rovná, ale tady,"Mayer ukázal na malé zakolísání čáry, "tady Tom něco cítil."Mayer se na mě vševědoucně usmál, ale já jsem nic nechápal.
"A co to teda znamená??"
"Řeknu ti to takhle, Bille! Člověk, který zůstane navždycky na vozíčku, nikdy nemůže na bolest reagovat! A Tom reagoval…"
"Takže to znamená…"podíval jsem se na něj s nadějí v očích.
"Může se uzdravit, Bille, ale je to jen malá naděje. Tohle zatím nic neznamená…Raději mu o tom nic neříkej, nechci mu dělat zbytečné naděje…Teď hlavně potřebuje jedno, Bille…Potřebuje tebe a tvoji podporu! Neotáčej se němu zády a snaž se s ním alespoň trochu cvičit. Rehabilitace nejsou všechno a někdy se to líp dělá ve dvou…"Mayer se na něj šibalsky usmál a odešel z ordinace…
Zmateně jsem se na něj otočil a někde uvnitř sebe jsem cítil hřejivé teplo. Věděl jsem, že možná není všechno ztraceno. Ale Tomovi jsem zatím nic říkat nechtěl…
Pomalu jsem vstal ze židle a došel jsem zpátky k Tomovi.
"Co ti chtěl??"Tom to řekl naoko chladně, ale bylo vidět, že ho to moc zajímá.
"Jenom mi řekl, že s tebou mám cvičit i doma…"Usmál jsem se na něj a lehce jsem ho pohladil po tváři.
"Chci jet domů, Bille…"Na nic jsem nečekal, naložil jsem ho na kolečkové křeslo a vyjeli jsme do sychravého odpoledne. Nad námi se stahovaly černé mraky a vypadalo to, že za chvíli začne pršet. Rychle jsem usadil Toma do auta a jen co jsem za sebou zabouchl dveře, se z nebe spustily dlouhé dešťové provazce. Kapky silně bubnovaly o přední sklo a mezi námi dvěma vládla dost mrazivá atmosféra. Tom sledoval dění za okýnkem a moji přítomnost absolutně nevnímal.
"Jeď…"špitl najednou a stále hypnotizoval dešťové kapky. Nastartoval jsem tedy a dovezl jsem nás domů. Celou cestu jsme společně nepromluvili ani slovo. Když jsem ho úplně mokrého dostal do domu a chtěl ho odnést do koupelny, abych ho převlékl, setkal jsem se s prudkou reakcí.
"Nech mě být, Bille! Nikdo se tě o to neprosí!"
"Ale Tomí, vždyť jsi celý mokrý a..a..musí ti být zima…"začal jsem nervózně koktal a klopil jsem pohled k zemi.
"Já to zvládnu sám, Bille, neměl péči!"S tím za sebou zabouchl dveře svého nového pokoje a mě tam nechal stát topícího se v slzách…