close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Já ti pomůžu, Tome! 6.

15. ledna 2008 v 16:30 | Terrinka&Nikolka |  Já ti pomůžu,Tome!
Omlouvám se za zkrácený dílek...Nějak jsem to přehlédla a omylem to tošku usekla...I´m Sorry =|
_____________________________
Tom ležel na zemi a nemohl si sednout.
"Bráško, prosím…Já to sám nezvládnu…"Vtom jsem se probudil a poplašeně jsem k němu přiskočil.
"Lásko, nestalo se ti nic??"Tiskl jsem k sobě Toma, jak nejvíc jsem mohl a snažil jsem se utišit jeho pláč.
"Já jsem tak neschopnej! Sakra, sakra, sakra! Bille, proč já?? Proč my??"vykřikoval Tom mezi vzlyky a mě v tu chvíli došlo, že nikdy nebude nic jako dřív!
"Lásko, neplakej, tohle zvládneme. Miluju tě!"V místnosti, kde jediným zdrojem světla byla tlumeně svítící lampička, jsem vyhledal jeho sametové rty. Byly slané po kapkách slz, které smáčely jeho tvář.
Téměř letmo jsem se otíral o jeho rty a i ten nepatrný dotek ve mně vyvolával horkost. Chvěl jsem se a nemohl jsem se dočkat dalšího doteku. Bral jsem jeho rty něžně do těch svých a nepatrně na ně tlačil jazykem. Tom sotva znatelně pootevřel ústa a já do nich pronikl. Ochutnával jsem každý koutek jeho úst a šimral jsem ho na patře. Dráždil jsem ho jazykem a snažil jsem se ho vyprovokovat ke spolupráci. Přitáhl jsem si jeho hlavu ještě blíž k té mé a zaklonil jsem mu ji. Tím jsem měl ještě větší přístup do jeho úst. V momentě, kdy se Tom svým jazykem lehce otřel o ten můj, ve mně vybuchla sopka. Před očima mi tančily ohníčky a nedokázal jsem vnímat nic jiného, než horkost Tomova jazyka. Mozek se stále víc hlásil o zásobu kyslíku, ale já jsem ho odmítal poslouchat. Nechtěl jsem se oddálit od Tomových rtů ani na jeden milimetr.

Nakonec jsem ale musel…Odsunul jsem se od jeho rtů a zhluboka jsem dýchal. Nemohl jsem popadnout dech, ale ne z toho, že jsem dlouhou dobu nedýchal. Ale z té božské nádhery, kterou představují jeho rty…
"Nádherně líbáš,"špitl potichu Tom a očima provrtával díru do koberce. Zvedl jsem jeho bradu a usmál jsem se na něho. Znovu jsem se k němu začal přibližovat. Cítil jsem jeho horký rozechvělý dech na své tváři.
"Proč si vůbec upadl? Co se stalo?"vzpomněl jsem si na to, proč tady jsme.
"Chtělo se mi na záchod a doufal jsem, že aspoň dojít na záchod bych mohl zvládnout sám. Ale jak vidím, nezvládnu nic!"V jeho očích se znovu zatřpytily slzy.
"Od toho jsem tady já, Tome! Jsem hlupák, mohlo mi dojít už večer, že se ti bude chtít na záchod. Ale musíme sejít dolů a ještě…no…není to tam moc uklizený. Chtěl jsem ti to ukázat, až to bude hezký…ale…"Zvedl jsem k němu pohled a podíval jsem se do té přetékající čokolády.
"Miluju tě!"S tím jsem se postavil a vzal Toma opět do náručí. Ten se mi schoulil na rameno jako malé ustrašené dítko. Celou cestu po schodech mě znervózňoval jeho horký dech na mém krku…
Došel jsem až do přízemí a otevřel jsem dveře do jeho nového pokojíku. Podvědomě jsem doufal, že mě tu bude chtít taky, proto místnosti kralovala velká manželská postel. Rozsvítil jsem světlo a místností se rozprostřela oslnivá zář. Všechno tady vonělo po novotě. Opracované dřevo bylo cítit snad v každém koutku místnosti.
Nebyl to moc velký pokoj, ale bylo tady všechno, co potřebuje člověk s takovýmhle postižením. Pod oknem postel, vedle ní z každé strany noční stolky. Podél stěny psací stůl, televize, pohovka, skříně a spoustu dalšího zařízení. Z druhé strany dveře do koupelny.
S napětím jsem se povídal do Tomových nadšením rozzářených očí.
"Líbí??
"Miláčku, to je…to je…nádherný."Na důkaz svých slov mě Tom prudce objal kolem krku a naplno se na mě pověsil. Pak se ale pohledem zastavil o další kolečkové křeslo, které stálo v rohu místnosti.
"To snad néé!"řekl zkroušeně a pustil mě ze svého sevření.
"Milášku, no tak. Sám dobře víš, že bez tohohle žít nemůžeš a já jsem chtěl, aby se ty křesla nemusely věčně přenášet z patra do patra. Nezlob se na mě…"Vlastně jsem ani nevěděl, za co se mu omlouvám, ale cítil jsem, že Tom se stál nevyrovnal s tím, že bude muset zbytek svého života strávit na vozíčku.
Nadzvedl jsem si ho v náručí a posadil jsem ho na vozíček. Otevřel jsem dveře do koupelny a rozsvítil jsem malé světlo nad zrcadlem.
"Tak, nechám tě tady, tohle už snad zvládneš sám. V nemocnici tě to učili, ne??"Tom souhlasně pokýval hlavou a já jsem za sebou zavřel dveře místnosti.
Unaveně jsem zamířil do kuchyně a do konvice jsem nalil vodu. Dal jsem ji vařit a mezitím jsem si připravoval hrníček s kávou.
Uvnitř mě stále svíral neopodstatněný strach. Strach z budoucnosti. Z toho, jak jeho postižení vezmou jejich přátelé. Z toho, jak teď budou žít, ať už jako bratři nebo milenci…Zatím se zdálo všechno idylické. Tom z velké části spolupracoval a já se o něj zvládal starat, ale někde hluboko ve mně jsem cítil, že tohle je jen ticho před bouří…
Byl jsem tak zadumaný v myšlenkách, že jsem ani nezaregistroval, že konvice cvakla. Hypnotizoval jsem tmavě červené tlačítko a neměl jsem se k činnosti. Z transu mě probral až zvuk přibližujícího se vozíku.
"Tome, dáš si se mnou kafe??"křikl jsem na něj.
"Ne, díky, nemám na něj chuť,"usmál se na mě, když vjížděl do místnosti.
"Všechno ok??"zeptal jsem se ho a sednul jsem si na židli u stolu. Tom to "zakotvil" vedle mě a pokýval hlavou na znamení souhlasu.
Pomalu jsem usrkával horkého nápoje a hypnotizoval jsem misku s nakrájenou zeleninou, která ležela na stole.
"Bille, já…chtěl jsem se jenom zeptat, v kolik zítra pojedeme na tu rehabilitaci…"
"Mno, máme tam být ve dvě, ale ještě by ses měl vykoupat, na chvíli přijdou řemeslnící a než se vypravíme, tak to bude chvíli trvat. Takže…Když tě vzbudím v deset??"
"Dobře,"Tom se na mě opět usmál. Jedním lokem jsem dopil hrníček a opláchl jsem ho v dřezu. Tom už na mě čekal u schodů, vzal jsem ho do náruče a odnesl do ložnice. Tam jsem ho zachumlal do teplé peřiny a zhasl jsem lampičku.
Přitulil jsem se k němu a lehce jsem ho hladil po stehně.
"Bille??"
"Ano, lásko?? Co se děje??"
"Víš, já…"
"No, copak…"pomáhal jsem mu překlenout rozpaky.
"Víš, já…já necítím, když mě hladíš na tom stehně, nemohl bys mě hladit někde, kde to budu cítit??"řekl nervózním hlasem Tom a podíval se mi do očí. V té tmě jsem viděl jenom dva zářící body upřené mým směrem.
"Promiň,"špitl jsem a svojí ruku jsem přesunul na jeho bříško. Rukou jsem mu zajel pod tričko a hladil jsem ho po nahé kůži.
"Jsem tak rád, že tě mám, Bille…"Přitiskl jsem se k Tomovi, jak nejvíc jsem mohl a spokojeně jsem zavřel oči…
Pokračování příště!!
Napsala: Lucy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

PLS

Klik

Komentáře

1 kiral way kiral way | Web | 15. ledna 2008 v 16:31 | Reagovat

ahoj,nechci moc radit,ale zo záhlaví se moc k tomu ostatnímu disainu moc nehodí

2 Nikolka Nikolka | 15. ledna 2008 v 16:37 | Reagovat

kiral way: no jo jenže my to ještě nenáme všechno vychytaný nemáme vrtuli aby sme to všechno stíhali ;O)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama