Dovezl jsem Toma až k našemu sporťáku. Neměl jsem řidičák dlouho, ale teď jsem rád, že jsem si ho udělal. Tohle auto jsme kupovali s Tomem pár dní před tou nehodou, ani se v něm nestačil svést…
Potlačil jsem ty myšlenky a otevřel jsem dveře spolujezdce. Znovu jsem vzal Toma do náručí a posadil jsem ho na sedačku. Nahnul jsem se nad něj a připoutal jsem ho. Doteď si vyčítám, že tenkrát nebyl připoutaný, možná by se to nestalo!
Ještě než jsem zavřel dveře, neodpustil jsem si ho pohladit po tváři a nepatrně jsem se na něj usmál. Tom mi ale úsměv neopětoval. Se zamyšleným výrazem se díval dopředu a moji přítomnost vůbec neregistroval. Zabouchl jsem dveře, složil jsem vozík a dal jsem ho do kufru. Sedl jsem si na místo řidiče a otočil jsem se na Toma. Přestal nepřítomně sledovat čelní sklo a podíval se na mě. V jeho očích jsem viděl strach. Ale čeho se bojí?? Bojí se snad mě?? Vzal jsem jeho obličej do dlaní a díval jsem se do těch studánek plných čokolády. Tolik jsem toužil zase v nich vidět tu lásku…
"Lás-Tome…"špitl jsem. Měl jsem potřebu ho oslovit…
"Už ti ta láska nejde přes pusu, co?? Dokonale jsem se ti zhnusil, je to tak??"řekl Tom jízlivě a odvrátil svůj pohled. Natočil jsem si jeho hlavu tak, aby se mi díval do očí…
"Sám jsi mi řekl, že ti tak nemám říkat. Neumíš si ani představit, jak moc toužím tě tak oslovit. Jak rád bych ti říkal lásko, jak moc rád bych zase chtěl jednou vidět tu lásku ve tvých očích. Miluju tě k zbláznění, Tome, chápeš to??" Musel jsem mu to říct. Bál jsem se, že když mu to neřeknu, tak se zalknu tou přemírou citů, které se ve mně bouřily. Tom mi na to nic neřekl, jen zarputile mlčel.
"A ani netušíš, jak moc rád bych tě teď políbil…" Dál jsem se vpíjel do jeho očí a čekal jsem na sebemenší souhlas. Nechtěl jsem ho do ničeho nutit. Pochopil bych, kdyby se mnou už nikdy nechtěl mít nic společného…
"Tak to udělej…!" řekl najednou hrozně potichu Tom, že jsem měl problémy ho vůbec slyšet. Naklonil jsem se k němu a stále jsem se mu díval do očí. Tom je najednou zavřel a přiblížil svoje ústa blíž k mým.
"Miluju tě…"šeptnul a přitiskl svoje rty na ty mé. Mnou jakoby projela elektřina. Tři týdny bez jeho polibku pro mě byly utrpením. Nedokázal jsem si v tu chvíli představit nic krásnějšího, než jeho sametové rty přitisknuté na těch mých. Něžně jsem ho pohladil po tváři a propletl jsem s ním jazyk. Ochutnával jsem každý koutek jeho úst…Vtom se ale Tom ode mě odtáhl, jako kdyby se spálil kopřivou.
"Nemůžu, Bille…Tohle prostě nemá budoucnost. Já budu nadosmrti na vozíčku…Copak by si chtěl žít s člověkem, který ti bude nejspíš moct nabídnout jenom ty polibky?? Kdejaká obyčejná holka by mě nahradila jak by smet."
"Ale já nechci žádnou obyčejnou holku! Já chci toho nejbáječnějšího kluka na světě! Já chci tebe, protože tě miluju…" S tím jsem pohnul s klíčkem v zapalování, nastartoval jsem a vyjel jsem z nemocničního parkoviště.
O_o
Po čtvrt hodině jsem protnul trapné ticho, které v autě panovalo.
"Nebude ti vadit, když se stavím ještě v lékárně??"
"Co tam?? Na tohle už mi stejně nic nepomůže,"řekl Tom a znovu stočil pohled na druhou stranu ode mě.
"Ale na tohle jo." Opatrně jsem přejel po jeho šrámech na tváři. Tom okamžitě ucukl. Zaparkoval jsem před lékárnou a bez jediného slova jsem vystoupil. Vešel jsem do lékárny a koupil jsem meduňkovou mastičku. Tu nám vždycky dávala máma, když jsme si odřeli kolena…Už z dálky jsem viděl, jak mě Tom vyhlíží. Že bych mu tak chyběl??
"Mám to! Na,"hodil jsem mu krabičku s mastí do klína a zavřel jsem dveře. Celou cestu domů Tom studoval krabičku, jakoby v životě žádnou jinou neviděl. Ale spíš se snažil zahnat to ticho v autě.
Zastavil jsem auto před domem a znovu jsem vyndal vozík z kufru. Sousedky se zvědavě vykláněli z oken a byly zvědavé, pro koho že to kolečkové křeslo je. Byly udivené o to víc, když jsem vzal Toma do náruče a posadil jsem ho na něj. Aniž by čekal, až zavřu auto, sám se vydal k domu. Dost mě to udivilo!
"Tome…!"řekl jsem nevěřícně a otevíral jsem domovní dveře.
"No co, musím se o sebe postarat sám. Neboj se, nebudu ti do smrti viset na krku!"
"Tome!"okřiknul jsem ho, ale to už Tom vjížděl do domu. Byl to malý domek v krajní části Magdeburku. Koupili jsme si ho k osmnáctinám a mamka se s náma od té doby nebaví. Mrzí ji, že jsme se odstěhovali.
Dost se to tady za dobu jeho nepřítomnosti změnilo. Nechal jsem předělat celé spodní patro, aby nemusel do schodů. Zvětšil jsem pokoj pro hosty a udělal z něj pokojík s koupelnou. Sice se trochu zmenšila kuchyň, ale pro Toma všechno. Ale řemeslníci nestačili práci dokončit, takže na pár dnů bude Tom muset spát se mnou nahoře.
"Já…omlouvám se, ale ještě to není hotové. Líbí??" S nadějí jsem k němu zvedl hlavu, ale Tomův lhostejný pohled mě utvrdil v tom, že je mu to úplně jedno.
"Co bys rád dělal??" zeptal jsem se ho.
"Co asi tak můžu s tímhle dělat, bratříčku??" Už po několikáté ukázal na svůj vozík, ale tentokrát mi neodsekl. Jen uhnul pohledem a přestal se mnou komunikovat.
"Tak fajn. Skočím ti nahoru pro nějaké věci na převlečení a pak si uděláme nějakou baštu, ano??"
"Jak chceš, mě už je celej tenhle zkurvenej život jedno!" Tom už to nevydržel a rozplakal se. Sedl jsem si k němu na bobek a chtěl jsem ho pohladit. Tom mi ale sevřel pevně zápěstí a prudce ho odtáhl.
"Nech mě být! Nestojím o tvůj soucit!!"
"OK, jak chceš, ale nezapomeň, že já tady pro tebe budu vždycky." S tím jsem odešel do našeho společného pokoje a ze skříně jsem vytáhl tepláky a nějaké tričko. Zespoda jsem uslyšel zvuk televize a pro sebe jsem se usmál. Natáhl jsem na sebe nějaké to domácí oblečení, trošku jsem se v koupelně opláchl a utíkal jsem dolů za Tomem. Tam mě chystal šok!
Pokračování příště!!
Napsala: Lucy
Potlačil jsem ty myšlenky a otevřel jsem dveře spolujezdce. Znovu jsem vzal Toma do náručí a posadil jsem ho na sedačku. Nahnul jsem se nad něj a připoutal jsem ho. Doteď si vyčítám, že tenkrát nebyl připoutaný, možná by se to nestalo!
Ještě než jsem zavřel dveře, neodpustil jsem si ho pohladit po tváři a nepatrně jsem se na něj usmál. Tom mi ale úsměv neopětoval. Se zamyšleným výrazem se díval dopředu a moji přítomnost vůbec neregistroval. Zabouchl jsem dveře, složil jsem vozík a dal jsem ho do kufru. Sedl jsem si na místo řidiče a otočil jsem se na Toma. Přestal nepřítomně sledovat čelní sklo a podíval se na mě. V jeho očích jsem viděl strach. Ale čeho se bojí?? Bojí se snad mě?? Vzal jsem jeho obličej do dlaní a díval jsem se do těch studánek plných čokolády. Tolik jsem toužil zase v nich vidět tu lásku…
"Lás-Tome…"špitl jsem. Měl jsem potřebu ho oslovit…
"Už ti ta láska nejde přes pusu, co?? Dokonale jsem se ti zhnusil, je to tak??"řekl Tom jízlivě a odvrátil svůj pohled. Natočil jsem si jeho hlavu tak, aby se mi díval do očí…
"Sám jsi mi řekl, že ti tak nemám říkat. Neumíš si ani představit, jak moc toužím tě tak oslovit. Jak rád bych ti říkal lásko, jak moc rád bych zase chtěl jednou vidět tu lásku ve tvých očích. Miluju tě k zbláznění, Tome, chápeš to??" Musel jsem mu to říct. Bál jsem se, že když mu to neřeknu, tak se zalknu tou přemírou citů, které se ve mně bouřily. Tom mi na to nic neřekl, jen zarputile mlčel.
"A ani netušíš, jak moc rád bych tě teď políbil…" Dál jsem se vpíjel do jeho očí a čekal jsem na sebemenší souhlas. Nechtěl jsem ho do ničeho nutit. Pochopil bych, kdyby se mnou už nikdy nechtěl mít nic společného…
"Tak to udělej…!" řekl najednou hrozně potichu Tom, že jsem měl problémy ho vůbec slyšet. Naklonil jsem se k němu a stále jsem se mu díval do očí. Tom je najednou zavřel a přiblížil svoje ústa blíž k mým.
"Miluju tě…"šeptnul a přitiskl svoje rty na ty mé. Mnou jakoby projela elektřina. Tři týdny bez jeho polibku pro mě byly utrpením. Nedokázal jsem si v tu chvíli představit nic krásnějšího, než jeho sametové rty přitisknuté na těch mých. Něžně jsem ho pohladil po tváři a propletl jsem s ním jazyk. Ochutnával jsem každý koutek jeho úst…Vtom se ale Tom ode mě odtáhl, jako kdyby se spálil kopřivou.
"Nemůžu, Bille…Tohle prostě nemá budoucnost. Já budu nadosmrti na vozíčku…Copak by si chtěl žít s člověkem, který ti bude nejspíš moct nabídnout jenom ty polibky?? Kdejaká obyčejná holka by mě nahradila jak by smet."
"Ale já nechci žádnou obyčejnou holku! Já chci toho nejbáječnějšího kluka na světě! Já chci tebe, protože tě miluju…" S tím jsem pohnul s klíčkem v zapalování, nastartoval jsem a vyjel jsem z nemocničního parkoviště.
O_o
Po čtvrt hodině jsem protnul trapné ticho, které v autě panovalo.
"Nebude ti vadit, když se stavím ještě v lékárně??"
"Co tam?? Na tohle už mi stejně nic nepomůže,"řekl Tom a znovu stočil pohled na druhou stranu ode mě.
"Ale na tohle jo." Opatrně jsem přejel po jeho šrámech na tváři. Tom okamžitě ucukl. Zaparkoval jsem před lékárnou a bez jediného slova jsem vystoupil. Vešel jsem do lékárny a koupil jsem meduňkovou mastičku. Tu nám vždycky dávala máma, když jsme si odřeli kolena…Už z dálky jsem viděl, jak mě Tom vyhlíží. Že bych mu tak chyběl??
"Mám to! Na,"hodil jsem mu krabičku s mastí do klína a zavřel jsem dveře. Celou cestu domů Tom studoval krabičku, jakoby v životě žádnou jinou neviděl. Ale spíš se snažil zahnat to ticho v autě.
Zastavil jsem auto před domem a znovu jsem vyndal vozík z kufru. Sousedky se zvědavě vykláněli z oken a byly zvědavé, pro koho že to kolečkové křeslo je. Byly udivené o to víc, když jsem vzal Toma do náruče a posadil jsem ho na něj. Aniž by čekal, až zavřu auto, sám se vydal k domu. Dost mě to udivilo!
"Tome…!"řekl jsem nevěřícně a otevíral jsem domovní dveře.
"No co, musím se o sebe postarat sám. Neboj se, nebudu ti do smrti viset na krku!"
"Tome!"okřiknul jsem ho, ale to už Tom vjížděl do domu. Byl to malý domek v krajní části Magdeburku. Koupili jsme si ho k osmnáctinám a mamka se s náma od té doby nebaví. Mrzí ji, že jsme se odstěhovali.
Dost se to tady za dobu jeho nepřítomnosti změnilo. Nechal jsem předělat celé spodní patro, aby nemusel do schodů. Zvětšil jsem pokoj pro hosty a udělal z něj pokojík s koupelnou. Sice se trochu zmenšila kuchyň, ale pro Toma všechno. Ale řemeslníci nestačili práci dokončit, takže na pár dnů bude Tom muset spát se mnou nahoře.
"Já…omlouvám se, ale ještě to není hotové. Líbí??" S nadějí jsem k němu zvedl hlavu, ale Tomův lhostejný pohled mě utvrdil v tom, že je mu to úplně jedno.
"Co bys rád dělal??" zeptal jsem se ho.
"Co asi tak můžu s tímhle dělat, bratříčku??" Už po několikáté ukázal na svůj vozík, ale tentokrát mi neodsekl. Jen uhnul pohledem a přestal se mnou komunikovat.
"Tak fajn. Skočím ti nahoru pro nějaké věci na převlečení a pak si uděláme nějakou baštu, ano??"
"Jak chceš, mě už je celej tenhle zkurvenej život jedno!" Tom už to nevydržel a rozplakal se. Sedl jsem si k němu na bobek a chtěl jsem ho pohladit. Tom mi ale sevřel pevně zápěstí a prudce ho odtáhl.
"Nech mě být! Nestojím o tvůj soucit!!"
"OK, jak chceš, ale nezapomeň, že já tady pro tebe budu vždycky." S tím jsem odešel do našeho společného pokoje a ze skříně jsem vytáhl tepláky a nějaké tričko. Zespoda jsem uslyšel zvuk televize a pro sebe jsem se usmál. Natáhl jsem na sebe nějaké to domácí oblečení, trošku jsem se v koupelně opláchl a utíkal jsem dolů za Tomem. Tam mě chystal šok!
Pokračování příště!!
Napsala: Lucy