close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Já ti pomůžu, Tome! 1.

11. ledna 2008 v 16:52 |  Já ti pomůžu,Tome!
________________________________
Do ztemnělého nemocničního pokoje pronikalo jen pár horkých slunečních paprsků, které si našly skulinky pod zataženými žaluziemi. Několik jich zabloudilo i na Tomovu jemnou tvář, kterou zdobily hojící se šrámy. Tom prudce odvrátil hlavu na druhou stranu a bolestně stiskl víčka k sobě. Pevně sevřel moji dlaň v té svoji. Trochu ke mně pootočil hlavu a neposedné sluneční paprsky si znovu našly cestu na jeho tvář. Lehce mhouřil oči…Zračilo se v nich tolik utrpení a já mu nedokázal pomoct…
"Bille, prosím! Řekni mi, že to není pravda! Řekni mi, že je to jen ošklivý sen, ze kterého se probudím! Prosím!" Naléhavost v jeho hlase se mísila se slanými potůčky slz stékajících po jeho tváři.

Znovu jsem si vzpomněl na ten den. Pamatuju si z něj jen matné útržky. Ale to hlavní nikdy nezapomenu. Viděl jsem Toma naposledy stát a radostně skákat. Pak si jen vzpomínám, jak jsme se škádlili v autě a od toho okamžiku se mi všechno slévá do jedné husté mlhy. Houkání sanitky, světla reflektorů a Tomův zoufalý výkřik…
Kdybych mohl na sebe vzít jeho zranění, udělal bych to. Dodnes si vyčítám, proč se to tenkrát nestalo mě. Proč jsem si tu páteř nepoškodil já…
"Nemůžu, bráško. Odpusť mi, ale nemůžu ti lhát." Svojí dlaní jsem ho pohladil po líci a stíral jsem slzy, které mu vytékaly zpod zavřených víček. Přitiskl svoji tvář blíž k mé dlani a otevřel oči. Byly zaplavené slzami a mísil se v nich neskutečný strach, zmatek a zoufalství…
"Nemůžu ti říct, že je tohle všechno jenom sen, ale slibuju ti, že ti pomůžu! Budeš žít jako každý normální člověk, Tome! Tohle zranění tě nedostane na kolena! To nedovolím!"Najednou jsem v sobě cítil neuvěřitelnou sílu bojovat. Bojovat s jeho postižením. Za jakoukoliv cenu!
Uplynul ještě týden…Tomův poslední týden v nemocnici. Všechna vyšetření a testy dopadaly stejně…Bez jediné naděje na vyléčení. Ale já jsem se nemínil smířit s tím, že Tom zůstane celý život na vozíčku. Někde uvnitř mě stále zůstávala naděje. Naděje na úplné vyléčení…
Nechtěl jsem se smířit s Tomovým laxním přístupem. Stávala se z něj úplná troska. Doslova se mi ztrácel před očima. Už ani moje přítomnost ho nedokázala potěšit. Z ničeho neměl radost. Nic ho nezajímalo…
Utápěl se ve vlastním žalu a sebelítosti. Zoufale hledal někoho, kdo by mu dokázal pomoci, ale moji pomocnou ruku stále nevnímal.
Po těch dlouhých třech týdnech, co Tom strávil v té příšerné budově zvané nemocnice, jsem si ho směl odvézt domů. Sbalil jsem mu všechny věci a snažil jsem se nevnímat jeho pohledy plné utrpení, které ke mně vysílal. Vysíleně ležel na posteli, smířený se svým osudem…
"Bille,"špitl a natáhl ke mně ruku. Bohužel jsem byl moc daleko, nemohl na mě dosáhnout. Jeho ruka jen sjela po bílém povlečení. Nebránil svým slzám. Ležel jak vyhaslá sopka. V očích mu už dlouhou dobu chyběli ty neposedné ohníčky. Nahradil je skelný pohled plný strachu a utrpení. Proč se tohle muselo stát?? Proč jemu??
Naházel jsem do tašky poslední kousky oblečení a vzal jsem do náručí malou hromádku oblečení, připravenou na židli vedle Tomovy postele. Položil jsem ji vedle jeho hlavy a opatrně jsem si sedl na kraj postele. Vzal jsem jeho ledovou ruku do své a sledoval jsem jeho tvář. Zdobila ji spousta škrábanců, ale pro mě vždy zůstane tou nejdokonalejší tváří na světě. Lehce jsem ho pohladil po tváři, ale ucukl…Mrzelo mě to, tolik mě mrzelo, že mě odmítá vlastní dvojče. A já bych mu tak zoufale moc chtěl pomoct…
Vytáhl jsem Toma do sedu a jeho nohy jsem nechal bezvládně přehozené přes okraj postele. Přetáhl jsem mu přes hlavu tričko a cítil jsem, jak se Tom zachvěl, když jsem mu přejel dlaní po hrudi. Ten nepatrný dotek jeho nahé kůže na mé ve mně vyvolával přímo elektrický výboj. Jemně jsem přejížděl po jeho skoro zacelených jizvách a sem tam jsem po nich lehce přejel rty. Cítil jsem, jak Tomovo srdce prudce bije, ale z jeho úst nevyšel ani jeden sten. Jen seděl a nechával se ode mě laskat…Najednou mě od sebe prudce odstrčil a já jsem měl co dělat, abych vůbec udržel rovnováhu.
"Promiň, já…já…to jsem nechtěl,"začal jsem se mu omlouvat, ale Tom si to vysvětlil po svém.
"To je mi jasný, že jsi nechtěl,"řekl zhnuseně a odvrátil ode mě pohled, "Kdo by taky chtěl líbat mrzáka!"
"Tome! Okamžitě s tím přestaň!!"
"S čím mám přestat, je to pravda. Nadosmrti někomu zůstanu na krku. Nikdy už sám nevstanu, jsem nadobro odkázán na lidi kolem sebe! Tobě se to radí, když si zdravý a můžeš chodit!"Tom se zase litoval. Vím, že je to těžký, ale tyhle slova mě tolik bolí!!
"Kdybys věděl, lásko, jak bych tohle všechno rád vzal na sebe. Nic si nepřeju víc, než abych tam tenkrát seděl já!"V očích mě začaly nepříjemně pálit slzy. Tom mlčel, nejspíš na to neměl, co říct. Pokusil jsem se ho alespoň pohladit, ale i tentokrát ucukl.
"Nesahej na mě a nikdy už mi tak neříkej! Mezi námi je konec, rozumíš??!!"Zarazil jsem se v půli pohybu. Takovouhle podpásovku bych od něj nečekal. Naoko jsem se ale tvářil klidně a vyrovnaně. Přetáhl jsem mu před hlavu tričko a neodpustil jsem si pár doteků na jeho břiše. Ač se to snažil schovat, moc dobře jsem cítil, jak mu naskočila husí kůže.
"Pevně se mě chyť!" nakázal jsem mu a zahákl jsem jeho ruce za můj krk. Tom mě objal kolem krku. Trošku jsem ho nadzdvihl a stáhnul jsem z něj tepláky, které na sobě doteď měl. Potom jsem na něj nějak natáhl kalhoty. Ani sám nevím jak, protože Tom absolutně nespolupracoval! Stáhl jsem mu vlasy gumičkou, zavázal je do šátku a na hlavu jsem mu nasadil kšiltovku. Aby byl, jak on říká, in!
"A co bude dál??"vyštěkl najednou Tom. "Chceš mě dokonce svého života tahat sem a tam?? Tohle opravdu chceš, Bille?? Chceš ztrácet čas s mrzákem jako jsem já??!!"
"Tak a dost! Tohle už jsme snad jednou řešili! Nejsi mrzák a už se konečně přestaň litovat. Miluju tě, takže tě nedokážu opustit. Sám moc dobře víš, jaký to je někoho milovat. Teda pokud jsi mě kdy miloval..." Najednou jsem zmlkl. Podíval jsem se Tomovy do očí a viděl jsem tam náznak něhy. Alespoň něco!
Vzal jsem ho do náručí a Tom se mě držel jako klíště. Posadil jsem ho na kolečkové křeslo a cítil jsem z něj odpor k té věci. Přes rameno jsem si přehodil tašku s věcmi a vytlačil jsem vozík z pokoje. Naposledy jsem se ohlédl na místo, které bylo svědkem tolika slz, utrpení a špatných zpráv. Právě tady jsem mu před dvěma dlouhými týdny oznámil, že bude nadosmrti ochrnutý…
Oba jsme vyrazili z brány nemocnice s poněkud smíšenými dojmy. Báli jsme se toho, co přijde. Nevěděl jsem, jak bude vypadat můj budoucí život. Nedokázal jsem si představit, jak se o něj budu dennodenně starat, ale nemohl jsem jo nechat na holičkách. Miluju ho a milující člověk udělá pro svoji lásku první poslední. A já pro něj udělám všechno, co bude v mých silách…!!
Pokračování příště!!
Napsala: Lucy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama